Píštěl u konečníku: Pochopení, příznaky a moderní léčba
Problémy v oblasti konečníku mohou být velmi citlivé a znepokojující. Jedním z takových stavů je píštěl u konečníku, známá také jako anální nebo periproktální píštěl. Tento článek si klade za cíl poskytnout komplexní přehled o tom, co píštěl je, jak se projevuje, a jaké jsou možnosti její léčby, se zaměřením na moderní a miniinvazivní přístupy.
Co je to píštěl u konečníku?
Píštěl u konečníku je abnormální kanál, který spojuje vnitřní část konečníku nebo análního kanálu s kůží v oblasti perinea (oblast mezi konečníkem a šourkem u mužů, resp. vulvou u žen) nebo přímo s povrchem kůže v okolí řitního otvoru. Tyto kanálky mohou být rovné nebo zakřivené a často vznikají jako následek zánětu či infekce v okolí konečníku.
Statisticky se periproktální píštěl vyskytuje častěji u mužů než u žen, a to zhruba osmkrát častěji. Toto rozdělení může souviset s anatomickými rozdíly a vyšším výskytem análních žlázek u mužů, které se mohou zanítit a stát se vstupní branou pro infekci.
Jak píštěl vzniká?
Nejčastější příčinou vzniku píštěle je absces, neboli hnisavé ložisko, které se vytvoří v tkáních v okolí konečníku. V těchto tkáních se nachází řada análních žlázek, které slouží k mazání análního kanálu. Pokud dojde k jejich ucpání nebo zanícení, může se v nich hromadit sekret a bakterie, což vede k vytvoření hnisavého váčku. Po prasknutí tohoto abscesu se hnis může uvolnit ven na kůži, ale často za sebou zanechá zánětlivý kanál - píštěl.
Píštěle mohou být klasifikovány podle svého průběhu a vztahu ke svěračům análního kanálu. Rozlišujeme:
- Úplné píštěle: Mají jasně definované vnitřní ústí v análním kanálu nebo konečníku a zevní ústí na kůži.
- Neúplné píštěle: Mají pouze jedno ústí, buď vnitřní nebo zevní.
Existují také specifické typy píštělí, jako je například rektovaginální píštěl, která vzniká spojením konečníku a pochvy, což je stav, který se vyskytuje výhradně u žen. Ačkoliv rektovaginální píštěl nemusí být bezprostředně život ohrožující, může významně ovlivnit kvalitu života.
Příznaky píštěle
Projevy píštěle se mohou lišit v závislosti na jejím typu, délce trvání a stupni zánětu. Mezi nejčastější příznaky patří:
- Sekrece: Stálý nebo občasný výtok zevního ústí píštěle. Tento výtok může být čirý, hnisavý, nebo dokonce s příměsí krve či stolice, což vede k znečištění spodního prádla a nepříjemnému pocitu.
- Svědění a mokvání: Podráždění kůže v okolí zevního ústí píštěle způsobuje svědění, pálení a pocit vlhkosti.
- Bolest: Bolest obvykle není stálá, ale objevuje se při stagnaci obsahu v píštěli, když není zajištěna její drenáž. Může se zhoršovat při delším sezení nebo při stolici.
- Otok a krvácení: V některých případech se může objevit otok v okolí píštěle nebo mírné krvácení.
- Pocity tlaku a plnosti: Někteří pacienti mohou pociťovat tlak nebo neúplné vyprázdnění v oblasti konečníku.
- Subfebrilie: Při aktivním zánětu se mohou objevit zvýšené teploty, tzv. subfebrilie.
Je důležité zmínit, že vnitřní píštěle se nemusí klinicky projevovat vůbec, a jsou často objeveny až při podrobnějším vyšetření.
Časté je také střídání období, kdy jsou příznaky výrazné (symptomatická fáze), s obdobími, kdy se pacient cítí dobře a příznaky odezní (asymptomatická fáze). Toto kolísání může vést k podcenění problému a oddálení vyhledání lékařské pomoci.
Diagnostika píštěle
Správná diagnostika je klíčová pro zvolení nejvhodnější léčby. Lékař se při diagnostice opírá o několik metod:
1. Anamnéza a fyzikální vyšetření:
- Pečlivé odebrání anamnézy: Lékař se zaměří na předchozí záněty v oblasti konečníku, abscesy, nebo onemocnění jako je Crohnova choroba, která může být spojena se vznikem píštělí.
- Aspekce: Vizuální prohlídka odhalí zevní ústí píštěle na kůži. Lékař může posoudit jeho polohu a počet. Důležitým vodítkem je tzv. Goodsallovo pravidlo, které na základě polohy zevního ústí v poměru k imaginární linii procházející středem svěrače odhaduje průběh a uložení vnitřního ústí.
- Palpace: Pohmatem lze zjistit ztluštění tkáně (induraci) v okolí píštěle, což značí probíhající zánět. Při rektálním vyšetření může lékař někdy nahmatat i vnitřní ústí píštěle.
2. Endoskopická vyšetření:
- Anoskopie, rektoskopie, koloskopie: Tato vyšetření umožňují lékaři detailně prohlédnout sliznici konečníku a dolní části tlustého střeva, lokalizovat vnitřní ústí píštěle a vyloučit jiné možné příčiny potíží, jako jsou nádory nebo zánětlivá onemocnění střev.
3. Sondáž píštěle:
- Pomocí tenké, paličkovité sondy se lékař pokouší jemně prozkoumat průběh píštěle. Toto vyšetření se často provádí až peroperačně v lokální anestezii, aby se minimalizovalo nepohodlí pacienta. K lepší vizualizaci průběhu píštěle lze po sondáži aplikovat roztok peroxidu vodíku, betadine či methylénovou modř.
4. Zobrazovací metody:
- Fistulografie: Při komplikovaných píštělích, například u Crohnovy choroby, se může provést fistulografie, při které se do píštěle vstřikuje kontrastní látka a pořizují se rentgenové snímky. Tato metoda pomáhá zobrazit větvení a slepá ramena píštěle, i když její výtěžnost může být limitovaná.
- Ultrazvuk (US): Endosonografie, tedy ultrazvukové vyšetření prováděné zevnitř konečníku, je v současnosti velmi populární a často nahrazuje dříve používané CT vyšetření, které pro diagnostiku píštělí není tak výtěžné. Ultrazvuk lze využít jak pro primární diagnostiku, tak i peroperačně k navigaci.
- Magnetická rezonance (NMR): NMR je nejpřesnější metodou pro detailní zobrazení komplexních píštělí, zejména u pacientů s Crohnovou chorobou. Poskytuje vynikající vizualizaci anatomických struktur a šíření zánětu.
Léčba píštěle: Od historie k moderním technologiím
Léčba píštělí má dlouhou historii sahající až do starověku. Již Hippokratés využíval metody podobné dnešním, kdy provlékal píštělemi koňské žíně nebo vlasce s kameny, aby postupně narušil tkáň a podpořil hojení.
Moderní léčba se zaměřuje na co nejšetrnější řešení s minimalizací rizika poškození svěračů a následné inkontinence.
1. Konzervativní a miniinvazivní techniky:
- Tkáňová lepidla: V současnosti se k léčbě píštělí využívají různá fibrinová tkáňová lepidla, která se aplikují do píštělného kanálu a podporují jeho uzavření a zhojení. Nejúspěšnější jsou ty, které obsahují antibiotika.
- Seton technika: Jedná se o metodu, kdy se píštělným kanálem provlékne nevstřebatelné vlákno (např. silikonová nit nebo elastické vlákno), které je pod mírným tahem zataženo a zauzleno. Toto vlákno se postupně prořezává tkání svěrače po dobu několika týdnů, čímž se píštěl postupně drenážuje a hojí. Tato technika se používá zejména u složitějších, tzv. transsfinkterických píštělí, kde přímé proříznutí svěrače hrozí inkontinencí. Vlákno se musí pravidelně dotahovat, aby se udržel optimální tah.
- Seton drenáž: U velmi složitých nebo mnohočetných píštělí, či při Crohnově chorobě, se používá seton drenáž, kde je vlákno píštělí zavedeno volně, bez napětí. Cílem je postupné vyzrávání píštěle a její drenáž, po které následuje chirurgické odstranění.
- Slizniční posuvný lalok (advancement flap): Tato metoda má velmi dobré výsledky a je vhodná téměř pro všechny typy píštělí, zejména pro ty komplikované. Spočívá v odstranění zánětlivého kanálu, vyčištění vnitřního ústí a následném vytvoření a přišití klapky ze sliznice konečníku, která defekt překryje. Tato technika minimalizuje poškození svěračů a obvykle se hojí per primam (hojení na prvníim) bez deformací.
- Anal fistula plug: Jedná se o použití speciálních biologických zátek, které se aplikují do píštěle a podporují její spontánní zhojení.
- VAAFT (Video Assisted Anal Fistula Treatment): Moderní endoskopická metoda, která umožňuje vizuální inspekci píštělného kanálu pomocí fistuloskopie. Lékař tak může přesně identifikovat vnitřní ústí a následně ho ošetřit například pomocí speciálního stapleru nebo cutteru. Tato technika je šetrná a umožňuje přesné zacílení.
2. Operační techniky (klasické):
- Fistulotomie / fistulektomie: Tyto techniky jsou vhodné pro jednoduché, nízké píštěle. Zahrnují otevření (discize) píštělného kanálu nebo jeho kompletní odstranění (excize) spolu s okolní zanícenou tkání. Rána se následně nechává hojit samovolně (sekundární hojení) nebo se provede tzv. marsupializace (okraje rány se přišijí k sobě, aby se vytvořil nový kanál). Tyto metody však mohou zanechat větší tkáňový defekt a nést vyšší riziko pooperačních inkontinencí. Existují modifikace, jako je Parksova fistulektomie, které se snaží zachovat celistvost svěrače.
Laserová léčba:
Některé kliniky, včetně specializovaných pracovišť estetické medicíny, které rozšířily svou působnost do proktologie, nabízejí léčbu píštělí pomocí vysokovýkonného laseru. Tato metoda je miniinvazivní, což znamená, že do tkáně se neřeže. Laserové ošetření dokáže přesně zacílit na postižené místo bez poškození okolí, což přináší:
- Méně bolesti díky menšímu poškození tkáně a rychlému hojení.
- Nižší riziko pooperačních komplikací, jako je infekce nebo krvácení.
- Menší zátěž pro organismus, často lze zákrok provést v lokální anestezii nebo s analgetickým účinkem Entonoxu (směs kyslíku a oxidu dusného).
- Krátkou rekonvalescenci, kdy je možné se brzy vrátit k běžnému životu a práci.
Kdy vyhledat odbornou pomoc?
Pokud zaznamenáte jakékoli z výše uvedených příznaků, je důležité neváhat a vyhledat lékařskou pomoc. Proktologické problémy vyžadují odborný přístup a včasné řešení může předejít komplikacím a zbytečnému trápení. Profesionální a empatický přístup lékařů a personálu, společně s důrazem na diskrétnost, jsou při těchto citlivých zákrocích samozřejmostí.
Pamatujte, že každý zákrok by měl být diskutován s lékařem, který na základě vašich individuálních potřeb a stavu navrhne nejvhodnější léčebný postup.